ÚPMD / Historie

Monumentální areál pod vyšehradskými hradbami na břehu Vltavy v Praze, v němž pracuje Ústav pro péči o matku a dítě, vznikl před l. světovou válkou jako realizace myšlenky prof. MUDr. R. Jedličky založit ústav k němuž vzorem mu byl ústav bratří Mayů v USA. Architektonického řešení se ujal arch. prof. R. Kříženecký a po 4 létech výstavby byl v r.1914, krátce před vypuknutím l. světové války, komplex otevřen. Tato nákladná stavba byla realizována především podporou lékařů, kteří vytvořili zájmové sdružení "Pražské sanatorium" akciová spol. s r.o. Za l. světové války část sanatoria byla dána k dispozici Červenému kříži a stala se vojenskou nemocnicí.

Rok 1923 - T. G. Masaryk a MUDr. R. Jedlička s delegací v podolském sanatoriu

Po válce v budově sanatoria byly kromě II. chirurgické a II. gynekologické kliniky ještě oddělení pro rentgenovou diagnostiku a fyzikální terapii, oddělení ortopedické a v r. 1925 přibylo oddělení porodnické. Zakládajícími společníky a aktivními spolupracovníky byli z významných českých gynekologů a porodníků profesoři: Josef Jerie, Gustav Müller, Antonín Ostrčil, Václav Piťha, Václav Rubeška, Josef Saidl a z pediatrů Matěj Pešina. V té době patřilo Pražské sanatorium mezi vrcholné léčebné ústavy v Evropě. Za 2. světové války ústav zkonfiskovali Němci a přeměnili jej v lazaret jednotek SS. V průběhu Pražského květnového povstání v r.1945 byla budova poškozena dělostřeleckými zásahy. Po té sloužila jako repatriační nemocnice pro tuberkulozní vězně osvobozené z nacistických koncentračních táborů.

Zákonem z 23.12.1946 bylo Pražské sanatorium s.r.o. vyvlastněno a převedeno do správy Ministerstva školství a osvěty. Po provedené rekonstrukci budovy byla tato výnosem téhož ministerstva z 23.1.1948 přidělena III. gynekologicko-porodnické klinice prof. J. Trapla a Kojenecké klinice, u jejíhož zrodu stáli prof. Josef Švejcar s prof. Jiřím Blechou a jejíž organizaci dokončil doc. MUDr. Kamil Kubát.

Vznik Ústavu pro péči o matku a dítě

V rámci budování zdravotnických výzkumných ústavů v Československu byl vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 77 Ú.1. ze dne 31.1.1951 v dohodě s Ústředím výzkumu technického rozvoje, Ministerstvem financí a Vládou ČSR založen Ústav pro péči o matku a dítě (ÚPMD) spojením III. gynekologicko-porodnické kliniky a Kliniky péče o kojence. K oficiální realizaci této vyhlášky došlo 1.3.1951, kdy ústav přestal být součástí Státní fakultní nemocnice a stal se rezortním ústavem Ministerstva zdravotnictví. Těsnou spoluprací lékařů obou bývalých klinik se tak naplnila myšlenka pokrokových porodníků a pediatrů, mezi nimiž přední místo zaujímal prof. MUDr. Jiří Trapl, první ředitel ÚPMD, podle které ošetřování novorozence patřilo pediatrovi ihned od porodu a nikoliv až po propuštění z porodnice. ÚPMD se tak stal prvním ústavem v ČSR v němž byla prověřena přímá spolupráce porodníka a pediatra již na porodním sále.

První roky činnosti ÚPMD

První roky začínající vědecké činnosti pracovníků ÚPMD byly zatíženy jejich vysokým vytížením klinickou prací. Při nedostatku porodnických lůžek v Praze a narůstajícím počtu porodů v porodnicích při vysoké porodnosti, musel ústav zajišťovat každoročně více než 3000 porodů. Vysoká byla i gynekologická operativa (v létech 1951-1955 ročně více než 1000 operací abdominálních a 1000 vaginálních). Vybudována byla oddělení jak pro patologické tak pro nedonošené novorozence, jako první v ČSR při porodnici. Byly vypracovány metody léčby o asfyktické nedonošené novorozence od prvních minut po porodu, kdy pediatři přebírali péči o tyto novorozence ihned na porodním sále.

Vlastní začínající vědecká činnost byla více zaměřena na otázky převážně klinického rázu, zdůvodněné požadavky Ministerstva zdravotnictví, které byly diktovány problémy organizačními i léčebnými v péči o ženy a novorozence. V oblasti porodnictví a neonatologie to byly v prvé řadě mateřská a perinatální úmrtnost, v gynekologii záněty rodidel. Z těchto důvodů se ÚPMD stal začátkem 50.let iniciátorem a koordinátorem celostátního projektu "Trauma-tismus plodu", na jehož řešení se podíleli desítky pracovníků z 9 pracovišť v ČSR. Výsledky z těchto studií, z nichž nemalý podíl připadl na studie z ÚPMD, vyústily jednak v omezení postupů poškozujících jak matku tak plod (ukončení porodu vysokými kleštěmi, totální extrakcí plodu v poloze koncem pánevním), jednak v zavedení nových metod resuscitace asfyktického novorozence a v ošetřování novorozence traumatizovaného. Tato opatření, postupně zaváděná celostátně, přispěla nemalou měrou k významnému poklesu mateřské a perinatální úmrtnosti v ČSR.

Druhou důležitou oblastí, u jejíhož začátku stáli pracovníci ÚPMD, bylo rozpracování a zavádění psychoprofylaktické přípravy k porodu, doplněné těhotenským tělocvikem. I když někdy nevhodné označování této metody jako příprava "bezbolestného porodu" přechodně zdiskreditovalo tuto metodu v očích některých porodníků i části laické veřejnosti, stala se metoda současně podnětem ke studiím zaměřeným na analgezii za porodu.

První léta v činnosti ÚPMD byla ve znamení velké výměny pracovníků. Odešli někteří bývalí pracovníci klinik, porodníci i pediatři, v jejichž zaměření převažovala práce klinická. Došlo k plánovitému náboru mladých lékařů se zájmem o vědeckou práci, i když ne všichni se v této činnosti osvědčili. Pro zajištění hlubšího rozpracování vědecké práce byly postupně zakládány specializované laboratoře. Těžiště výzkumu se začalo přesouvat na řešení základních otázek patofyziologie lidské reprodukce, což mělo za následek rozvoj teoreticko-experimentální složky ústavu.

Stále složitější podmínky vědecké práce si vynutily přechod na kolektivní formu interdisciplinární spolupráce, na níž kromě porodníků a pediatrů se podíleli též patolog, biochemik, imunolog, genetik, dětský psycholog, oftalmolog, neurolog a anesteziolog a statistik. Tím byl položen základ vzniku výzkumných skupin v ústavu.