Poslední okamžiky profesora Jedličky
Zapsal: doc. Dr. Jiří Diviš
Digitalizovaná kopie z Historického archivu Jedličkova ústavu, karton 1a III, svazek 1926, inv. č. I A 27. Taktéž: Časopis lékařů českých, roč. 1926, č. 46.
Váhal jsem zprvu napsati tyto řádky. Připadalo mi za těžko, ba téměř za nemožno, vylíčiti situace a dojmy, jež otřásaly po řadu dní nitrem všech, kdož, smím to říci, blízcí srdci milovaného profesora byli bezmocnými svědky jeho pozvolného, strastiplného umírání. Profesor Jedlička umíral těžce, avšak statečně. A právě bezpříkladná, obdivuhodná statečnost, kterou při nejplnějším vědomí jsa stále pánem situace až do posledního dechu projevil, je mi takřka příkazem, abych o ní vydal svědectví, abych vypověděl jak připraven a odhodlán šel profesor Jedlička smrti vstříc.
Nebyl jsem v Praze, když v noci ze čtvrtka na pátek, ze 14. na 15. říjen, stižen byl profesor krutým záchvatem angíny pectoris, který nedovolil mu zdřímnouti ani na jediný okamžik. ,,Byla to nejhroznější noc v celém mém životě,“ poznamenal druhý den profesor, který až dosud sotva kdy naznačil svoje útrapy, avšak klidně, ač pobledlý a znavený, zahájil přednášku o nádorech mozkových. Byla to poslední přednáška profesorova, dle úsudku klinických lékaři jedna z nejkrásnějších, jež kdy proslovil. A jakoby tušil, že naposledy stojí tváří v tvář svým posluchačům, mluvil profesor o celou hodinu déle, než bylo v programu.
Po celodenní námaze – operoval a ordinoval po přednášce jako obvykle – odejel pozdě večer do Nového Světa. V neděli, dne 17. října, vrátil jsem se do Prahy a v pondělí ráno spěchal jsem do sanatoria netuše nic zlého. Avšak již v bráně stihla mne první poplašná zvěst: Profesor Jedlička těžce onemocněl, prof. Pelnář a bratr profesorův, dr. Michal Jedlička, jsou na cestě do Nového Světa. Je pochybné, zda zastihnou profesora ještě na živu...
V Sanatoriu zvěděl jsem podrobnosti. Chmurné, tíživé. Asistenti dr. David, a dr. Fürst odjíždějí rovněž do Nového Světa, aby zaskočili v případě potřeby. Rád bych jel s nimi, leč cítím, že jest mojí povinností setrvati prozatím na klinice. V domě zavládl smutek a nejistota. Přicházejí telefonické zprávy. První bezprostřední nebezpečí z počínající oedemu plic zažehnáno díky obětavému novosvětskému lékaři dr. Weissovi ještě před příchodem prof. Pelnáře, přes to stav profesorův jest kritický. Prof. Pelnáře vystřídává prof. Syllaba. Zprávy obou jsou vážné, plné obav. Mine několik dní nejistoty. Prof. Syllaba a kollegové se vrací. Zdá se, že velké nebezpečí jest na ústupu. Dýcháme volněji a v sobotu, dne 23. října, slabý zásvit naděje vyrůstá a mohutní po telefonické zprávě, že profesorův stav se zřejmě polepšil.
V neděli, 24. října, odjíždí prof. Syllaba znovu k profesorovi a já se připojuji k němu. Cestou uvažujeme, jak nejlépe bylo by lze transportovati profesora do Prahy. Leč již v Polubném dozvídáme se od šoféra bolestnou zprávu: nový záchvat přivodil opětné zhoršení.
A v halle krásné villy profesorovy líčí nám dr. Jedlička a dr. Weiss podrobnosti z předešlého dne a z noci. Z večera dostavil se nový, krutý záchvat angíny, sledovaný slabostí srdeční, od noci střídají se záchvaty anginosní s těžkou dušností. Profesor je při plném vědomí, zná do podrobností svůj beznadějný stav a prosí, ba přikazuje, aby mu nebyla podávána kardiaka, aby se neprodlužovaly jeho útrapy, když vyhlídky na trvalejší zlepšení - jak sám cítí – nejsou žádné. Jedině morfium a kyslík přináší dočasnou úlevu a toho si žádá. Prof. Syllaba obchází k nemocnému a já skrývaje se v předsíni zrakům profesorovým, pohlížím z povzdálí na jeho pohublou, pobledlou, zřejmě cyanotickou tvář, jež v bolestném úsměvu vítá starého druha. Profesor Syllaba šetrně vyšetřuje, pronáší nakolik povzbudivých slov a vychází k poradě. V tom mne již zahlédl můj učitel, mlčky mi kyne, zve dál. Tisknu mu ruce a on tichým, přerývaným hlasem představuje mi svoji choť, vyptává se na kliniku, mluví o tom, co bude dál, až ho nebude mezi živými.... vše klidně, s rozmyslem. Otcovsky napomíná a nabádá k práci, vzkazuje pozdravy všem lékařům. Všichni kolem tajně utírají slzy a já sbírám všechny síly, abych nepodlehl a neprozradil nejhlubší rozechvění. Slova útěšná zmírají na rtech dříve než byla vyslovena a podaří-li se pronésti povzbudivé slovo, profesor je vyslechne s úsměvem, leč až příliš je zřejmo, že nevěří. Prosím profesora, aby nemluvil a vyřizuji pozdravy, líčím dojmy z Paříže….
Pohled na ubohého profesora je žalostný. Sedě v lenošce obtížně dýchá a občas se namáhavě rozkašle. Čas od času žádá si kyslík a sám si chvějícíma rukama přidržuje masku - nedovolí, abychom mu masku podrželi. Kyslík mu poskytuje zřejmě úlevu. Konstatuje kolika minutové inhalace je třeba, aby pocítil ulehčení. Stačí 4 minuty. Puls je hmatný, počítám 130 tepů, 32 dechů. Profesor usíná, hlava klesá a setrvává skloněna po dlouhé minuty. Leč opět se vztyčuje, těká smutnýma očima kolem, čechrá si vlasy a rovná kníry svých charakteristickým způsobem, pronáší několik slov a opět počíná dřímati. Pomalu nastává soumrak, venku sněží a naše obavy, že podmínky transportu se zde, i tam venku, horší, rostou každou hodinou. Nastává dlouhá porada. Stav profesorův jest katastrofální, leč prof. Syllaba se nevzdává vší naděje. Snažíme se, přes protesty nemocného, udržeti činnost srdeční. Nové záchvaty vyžadují nových injekcí morfiových. „Neodpírejte trpícím morfium“ napomíná nás profesor, „je to dobrodiní.“ Nemožno odříci.
Noc se nekonečně táhne, na spánek nikdo nepomýšlí. V 5 hodin ráno, v pondělí, je profesor bez pulsu a cyanosa zřejmě pokročila. Nic nepomáhá. Spotřeba kyslíku stoupá, pausy mezi jednotlivými inhalacemi jsou stále kratší. Profesor to sám pozoruje a poznamenává: ,,Už mi docházejí reservy.“ Pije mnoho vody i přes naše obavy, že bude zvraceti. ,,Co na tom, praví, mám za to, že děje se tak jakási výměna látková, která mne osvěžuje, ale nechtěl bych to obhajovat před Hepnerem.“ Je zřejmě při plném vědomí a občas vykouří půl cigarety a nutí, abychom my kouřili před ním, že mu to nikterak nevadí. Stará se, zda jsme spali, zda máme co jísti. Před 9. hodinou chystá se prof. Syllaba k odjezdu, já odcházím do bytu dr. Weisse podati telefonickou zprávu do Prahy.
Za mé nepřítomnosti stižen jest profesor novým záchvatem. Ani 2 morfiové injekce po 0,01 nedovedou ztišiti bolest. Profesor snažně žádá o třetí injekci. S těžkým srdcem přináší dr. Jedlička naplněnou stříkačku, kterou mu profesor béře z ruky a se slovy: ,,Aby se nemohlo říct, že jste mi dali příliš mnoho“ – vstřikuje si vlastnoručně novou dávku. V předtuše, že nikdy více neuvidí starého kamaráda, prof. Syllaba vychází z pokoje a hořce pláče.
Profesor Jedlička v domnění, že v brzku usne posledním spánkem, loučí se se všemi přítomnými a dává naplniti sklenky k přípitku. „Jest starým zvykem“, praví, „že každá vážná událost oslavuje se přípitkem.“ Připíjí si se všemi a chce si dáti hrát na gramofon Dvořákovu „Humoresku“. Pak ještě poslední cigaretu….
Když jsem se krátce na to vrátil s doktorem Weissem, profesor si vzpomněl, že já a dr. Weiss jsme chyběli při přípitku. Musíme tedy i my vyprázdniti s ním sklenku: „Aby to dlouho netrvalo.“
Na to upadl profesor v dlouhý, neklidný polospánek, z něhož se občas na chvíli probral, aby pronesl několik vět. Mluvil zmateně. Diktoval chorobopisy, vyšetřoval, hledal roentgenogramy. Tento stav potrval až do večera, kdy vyvrcholil soporosním stavem. Při absolutně nehmatném pulsu stával se dech velmi nepravidelným, přecházel zřejmě v typ Cheyne-Stockesova dýchání. Tušili jsme konec.
Leč milosrdná Smrt nepřicházela. Ještě dalších 24 hodin měl potrvati smrtelný zápas. K půlnoci stal se dech opět pravidelnějším a ráno – v úterý dne 26. října – ač puls na radialis byl stále nehmatný – zdálo se nám, ze proti nočnímu takřka zoufalému stavu nastalo byť nepatrné, přece jen jakési zlepšení. Dyspnoe však trvala a profesor dýchal pouze kyslík. Na naši zprávu, že večer o půl osmé přijede prof. Pelnář, vyslovil profesor obavu, že ho již asi nestihne na živu. Protestoval proti našim povzbudivým injekcím. O polednách požádal mne o rozmluvu mezi čtyřma očima. Zůstali jsme sami a profesor, ač mu řeč působila značné obtíže, snažil se přesvědčiti mne o marnosti našich pokusů, abychom jej zachránili. Bystrost úsudku, s jakým analysoval svůj stav, mne ohromila.
„Vím bezpečně“, pravil, „že dospěl jsem do stadia irreparabilního. Není přece myslitelno, že bych mohl ještě obstojně žíti. V nejpříznivějším případě mohl by můj stav přejíti do jakéhosi chronického stadia, kdy bych musel pouze sedět a trpět snad ještě několik měsíců. Nemohl bych pracovat, ani přednášet, ani operovat, pranic. To byste mně snad nepřáli.“ Poukazoval na oedemy končetin, na zvětšená játra, na cyanosu svých rukou. „Mně není pomoci, a já Vás prosím, buďte mi nápomocen, abych dlouho netrpěl. Vysvětlete prof. Pelnářovi, uproste jej, aby mi nedával žádných kardiak.“
Na moje protesty a prosby, aby nepovažoval svůj stav za beznadějný, odvětil mi profesor klidně: „Mýlíte se, příteli, dnes jsou všichni již připraveni na moji smrt. Je mně Vás všech líto, ale nepřál bych si, abyste to prožívali ještě jednou.“
Když před půl osmou večer přijel prof. Pelnář, byl profesor zřejmě potěšen jeho návštěvou a opakoval mu totéž, co řekl již bratrovi i mně. V tu chvíli však bylo již patrno, že minuty jeho života jsou sečteny. Dušnost a cyanosa dostoupily vrcholu. Naposled požádal o morfium a když prof. Pelnář svolil, políbil mu ruku….
Dal se přenésti z křesla do lůžka a stiskl všem naposled pravici. Zmocnil se ho neklid, děsivé představy asi ho pronásledovaly. „Kde je to bezvědomí, jež jsem očekával? “, zvolal. Krátký, ale krutý zápas skončil o půl desáté. S úderem hlubokého tónu stojacích hodin vydechl profesor Jedlička naposledy….